Podobnosti mezi „čtyřmi zakladateli-áčárji železného věku“ a áčárjou Gaudíjské misie jsou i přes zjevné rozdíly jasné. V případě čtyř sampradája-áčárjů se úvodní božské zjevení konala v prehistorické době. V případě Gaudíja sampradáji však k božskému zjevení poskytnutému Pánem Čaitanjou došlo v relativně nedávné historické době. Přesto „původní prehistoričtí učitelé“, které Pán požehnal přímým osvícením, mají svou gaudíjskou analogii (především) v Šesti Gósvámích. Paralela mezi osvícením šad-gósvámích Pánem Čaitanjou a čaturmukhy Brahmy Pánem Krišnou byla Šrílovi Krišnadásovi Kavirádžovi Gósvámímu jasná:
Před stvořením tohoto vesmírného projevu Pán osvítil Brahmovo srdce podrobnostmi ohledně stvoření a vyjevil védské poznání. Šrí Čaitanja Maháprabhu dychtil po oživení vrindávanských zábav Pána Krišny, a tak stejným způsobem obdařil duchovní energií [nidža-šakti] srdce Rúpy Gósvámího. Díky této energii mohl Šríla Rúpa Gósvámí oživit téměř zapomenuté Krišnovy činnosti ve Vrindávanu. Tímto způsobem rozšířil vědomí Krišny po celém světě. (Č.č. Madhja 19.1)
A sám Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura jednal analogicky k těmto čtyřem zakladatelům-áčárjům oživením a reformováním oslabené tradice a založením společnosti, která – tvořena a prostoupena jeho vlastním duchem – ztělesňovala zakladatelovu neukojitelnou touhu uspokojit milosrdné touhy Pána. Čtyři sampradája-áčárjové mocně čelili neosobnímu monismu, obnovili opravdovou teistickou siddhántu Véd a intenzivně ji šířili po celé Indii. Stejně jednal Bhaktisiddhánta Sarasvatí Thákura. Kromě toho však soustřeďoval své zdroje, aby pokročil ještě dál: propagoval ačintja-bhedábheda-tattvu – konečnou syntézu učení čtyř sampradája-áčárjů – po celé planetě.
Avšak po ztrátě fyzické přítomnosti Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura jeho instituce bohužel trpěla ještě mnohem více ztrátou jeho duchovní přítomnosti. V důsledku toho Gaudíjská misie ztratila sílu stát se „rozšířením centra udělování milosti ve prospěch duší ve všech částech světa.“
V důsledku toho se služebník Šríly Bhaktisiddhánty Sarasvatího Thákura za účelem splnění příkazu svého mistra, pokračování v jeho misi jako představitel jeho touhy a naplňovatel jeho vůle, stal zakladatelem-áčárjou Mezinárodní společnosti pro vědomí Krišny. Zůstane aktivně přítomen mezi námi, generaci za generací, dokud zůstaneme jeho neochvějnými služebníky za všech okolností, jak nám sám ukázal svým vlastním zářným příkladem.
Vzdáváme úctu mnoha velkým áčárjům v naší posloupnosti a učíme se od nich, přesto se Šríla Prabhupáda jako zakladatel-áčárja ISKCONu pro nás stává mezi nimi jedinečným. Prabhupáda sám zůstává v ISKCONu přítomen generaci za generací, jako jediný přední šikšá guru prostupující životem každého oddaného v ISKCONu – věčné vnitřní aktivní vedení a směr udávající přítomnost. Je tedy duší ISKCONu. Jako takový Šríla Prabhupáda sám nadále účinně jedná v tomto světě, dokud ISKCON pokračuje jako soudržné vyjádření a jednotný nástroj jeho vůle. Tímto způsobem Prabhupáda zůstává duší ISKCONu a ISKCON jeho tělem.
Šríla Prabhupáda zůstává přítomen. Když byl Šríla Prabhupáda mezi námi, požehnal nám jasnými pokyny, jak se s ním sdružovat během jeho budoucí fyzické nepřítomnosti. Tyto pokyny nalézáme důkladně vysvětlené ve čtvrtém zpěvu Šrímad Bhágavatamu, kde Prabhupáda objasňuje reakci královny Vaidarbhí na smrt svého královského manžela, což je událost v Náradově alegorickém vyprávění o králi Purandžanovi. Prabhupáda vysvětluje:
Královna zde obrazně vystupuje jako králův žák; to znamená, že když smrtelné tělo duchovního mistra opustí život, jeho žáci mají naříkat stejně, jako naříká královna, když král opustí své tělo. Žák a duchovní mistr ovšem nejsou nikdy odděleni, protože duchovní mistr svého žáka doprovází tak dlouho, co žák přísně následuje jeho pokyny. To se nazývá společnost prostřednictvím vání (slov). Tělesná přítomnost se nazývá vapuh. Dokud je duchovní mistr tělesně přítomen, žák má sloužit jeho tělu, a když duchovní mistr již z tělesného hlediska neexistuje, žák má sloužit jeho pokynům.29
Královna se připravuje obětovat se na pohřební hranici svého manžela. Prabhupáda vysvětluje, že její záměr znamená odhodlání žáka věrně plnit příkaz duchovního mistra. Poté se objevuje učený bráhmana, jako „starý přítel“ královny, a začne ji uklidňovat a vést. Prabhupáda říká, že bráhmana alegoricky znamená Nadduši. Pokračuje:
Když se někdo se vší vážností rozhodne následovat misi duchovního mistra, jeho rozhodnutí se vyrovná přímému setkání s Nejvyšší Osobností Božství. Jak bylo vysvětleno dříve, znamená to setkat se s Nejvyšší Osobností Božství v pokynech duchovního mistra. Odborně se to nazývá vání-sevá. Šríla Višvanátha Čakravartí Thákura ve svém komentáři k verši vyavasájátmiká buddhir ekeha kuru-nandana z Bhagavad-gíty (2.41) prohlašuje, že člověk má sloužit slovům duchovního mistra. Žák se musí držet všeho, co duchovní mistr nařizuje. Tímto pouhým následováním pokynů bude moci spatřit Nejvyšší Osobnost Božství. …
Závěr je, že pokud má žák vážné odhodlání vykonat misi duchovního mistra, okamžitě se stýká s Nejvyšší Osobností Božství prostřednictvím vání nebo vapuh. To je jediné tajemství úspěchu ve snaze vidět Nejvyšší Osobnost Božství.30
V komentáři k dalšímu textu Šríla Prabhupáda dále objasňuje tento nedotknutelný vztah mezi věrným následovníkem a duchovním mistrem:
Upřímný a čistý člověk má možnost radit se s Nejvyšší Osobností Božství v podobě Paramátmy, která sídlí v srdcích všech. Paramátmá je pro nás vždy čaitja-guru, duchovní mistr uvnitř, a navenek přichází jako poučující a zasvěcující duchovní učitel. Pán může sídlit srdci a může před nás také předstoupit a dát nám pokyny. Duchovní mistr se tedy neliší od Nadduše v srdci. …
Když se bráhmana ptal ženy, kdo je ten muž, který leží na zemi, odpověděla, že je to její duchovní mistr a že neví, co si bez něho počne. Je-li srdce oddaného očištěné následováním pokynů duchovního mistra, okamžitě se v takové situaci objeví Nadduše. Upřímný oddaný, který následuje pokyny duchovního mistra, nepochybně dostává přímé pokyny ze srdce od Nadduše. Tímto způsobem se upřímnému oddanému dostane vždy pomoci přímo či nepřímo, od duchovního mistra a Nadduše.
Měli bychom si pozorně povšimnout, že přítomnost Šríly Prabhupády v ISKCONu je podmíněna jednou věcí: odhodlaností jeho odevzdaných následovníků plnit jeho poslání. Šríla Prabhupáda nám zde vyjevil „tajemství úspěchu“. Měli bychom tento dar přijmout a vážit si ho.
Duše ISKCONu. V přednášce k prvnímu verši Šrímad Bhágavatamu v Caracasu 21. února 1975 Šríla Prabhupáda použil osvětlující příklad. Nebylo to jeho hlavní téma, jen příklad, který uvedl mimochodem. I tak upoutává pozornost:
Tak tady se říká, že počátkem je život, protože zde je řečeno, yato ‘nvayād itarataś ca artheṣu abhijñaḥ svarāṭ. [Je si přímo či nepřímo vědom všech projevů a je nezávislý]. Stejně jako pokud jsem považován za počátek tohoto hnutí pro vědomí Krišny, znamená to, že vím přímo i nepřímo o celém tomto hnutí. Pokud vše přímo či nepřímo o tomto hnutí nevím, potom nemohu být nazýván zakladatel-áčárja. A jakmile se počátek stane znalcem, je životem. Proto tedy tupá hmota nemůže být znalcem všeho.
Tak jak je Šríla Prabhupáda duší ISKCONu, je ISKCON jeho tělem.31 A protože je toto vtělení duchovní, tělo se neliší od vtělené osoby. V téže souvislosti byl již tento princip (jak bylo dříve zmíněno) předložen v Harmonistu:
Gaudíja Math je… totožný se svým zakladatelem áčárjou. Společníci, stoupenci a sídlo Jeho Božské Milosti jsou jeho části těla jeho samotného. Žádný z nich netvrdí, že je něco jiného než plně podřízená část těla tohoto jediného jedince.
Téměř o čtyři desetiletí později shledáváme, že Šríla Prabhupáda prosazuje stejný princip v dopise Rájarámovi (VB: Korespondence: 11.1. 1968):
Velmi pěkně jsi uvedl, že jsem tvůj život. To znamená, že ty jsi mé tělo, a tak ani život, ani tělo nemohou být odděleny, protože na duchovní úrovni takový rozdíl není. Na hmotné úrovni je někdy život od těla oddělen, ale na absolutní úrovni žádný takový rozdíl není.
ISKCON oživený v něm přebývajícím duchem svého zakladatele-áčárji je v tomto světě ztělesněním duchovní energie Pána Čaitanji. ISKCON sám jako subjekt takto oduševnělý Šrílou Prabhupádou se stává trvalým společenským organismem. Jako živý organismus přijímá a zahrnuje rozmanitost svých jednotlivých prvků – členů a podskupin – do transcendentního svazku, v němž každý z jeho jedinečných prvků uchovává koncentrovanou jednotu celku, zatímco jednotný celek zhodnocuje odlišnou individualitu každé z jeho částí. Tímto způsobem je ISKCON příkladem onoho konečného principu božství realizovaného ve vaišnavských tradicích: „jednoty v rozmanitosti“.32 S důrazem na prvořadou nutnost jeho aplikování v ISKCONu Šríla Prabhupáda vysvětluje, jak „jeho úspěch bude záviset na shodě“ (VB: dopis Kírtanánandovi, 18.října 1973):
Hmotná příroda znamená neshody a nesouhlas, zejména v této Kali juze. Ale pro toto hnutí pro vědomí Krišny bude úspěch záviset na shodě, i v případě různých druhů činností. V hmotném světě je rozmanitost, ale nikoliv shoda. V duchovním světě je rozmanitost, avšak panuje v něm shoda. V tom počívá rozdíl. Materialista není schopen uvést rozmanitost a neshody v soulad a tak všechno anuluje. Nemohou dosáhnout souladu v rozmanitosti, ale pokud budeme udržovat Krišnu ve středu, pak bude existovat shoda v rozmanitosti. To se nazývá jednota v rozmanitosti. Navrhuji proto, aby se všichni naši lidé scházeli každoročně v Májápuru během výročí narození Pána Čaitanji Maháprabhua. Se všemi GBC a staršími přítomnými muži bychom měli diskutovat, jak uskutečnit jednotu v rozmanitosti. Ale pokud se budeme kvůli rozmanitosti přít, pak je to prostě hmotná úroveň. Prosím pokuste se zachovat filozofii jednoty v rozmanitosti. To učiní naše hnutí úspěšným.
-------------------------------------------------------------------------------------
29 SB 4.28.47, význam
30 SB 4.28.51, význam
31 Prohlášení „ISKCON je mé tělo“ Šríla Prabhupáda sám opakovaně zmiňoval. (Viz. například úvod ke knize Vjása púdža 1986 od Dravidy dáse, stejně jako příspěvky k Vjása púdži z Číny v roce 1985, od Ganapatiho dáse Svámího v roce 1987, od Kírtirádže dáse v roce 1991, od Nitjodity Svámího v roce 1995. V příspěvku z roku 1997 se Tamál Krišna Gósvámí procítěně vyjadřuje o tomto „dobře známém prohlášení“ Šríly Prabhupády a další rok Giridhárí Svámí ve svém příspěvku poznamenává: „Všichni jsme slyšeli vaše známé rčení ,ISKCON je mé tělo‘.“). V současné době však nemáme pro tento výrok přímé potvrzení. Nicméně můžeme přijmout pravdivost tohoto prohlášení pouze na základě našeho pochopení významu „zakladatel-áčárja“, jak je uveden v Harmonistu.
32 „Nejvyšší Osobnost Božství, živé bytosti, hmotná energie, duchovní energie a celé stvoření jsou individuálními substancemi, nicméně z konečného hlediska tvoří dohromady nejvyšší jednotu, Osobnost Božství. Ti, kdo jsou pokročilí v duchovním poznání, proto vidí jednotu v rozmanitosti.“ (SB 6.8.32) Ve významu k Č.č. Madhya 10.113 Prabhupáda uvádí, že „princip jednoty v rozmanitosti“ je „filozoficky známý jako ačintja-bhedábheda – současná jednota a odlišnost.“
